Přivítání

30.09.2017

Přivítání ve škole Jibon Jyoti je velkolepé a hřeje mě u srdce. Všechny děti se na mě po mém příjezdu hrnou a podávajíc si se mnou ruce křičí "Sir,sir!". Je mi zazpívána uvítací píseň a bratr Thomas mě uvádí. 


Poté mi Thomas ukazuje můj druhý byt, který je přímo ve škole, takže teď mám byty dva a mohu pendlovat. V koupelně mám dokonce záchod, což je tu luxus.

Koupelna
Koupelna
Postel s moskytiérou proti hmyzu
Postel s moskytiérou proti hmyzu
Pracovní stůl a skříň
Pracovní stůl a skříň


Hned si jdu s dětmi zahrát fotbálek a už do mě hustí slovíčka z jejich kmenového jazyka "Sadri". Co jsem zjistil, tak se v blízkém okolí mluví mnoha jazyky. S mojí angličtinou se chci ještě průběžně učit hindštinu a právě kmenový jazyk Sadri, kterým děti mluví.

(Pozn. V Indii jsou zastoupena zejména 3 náboženství. Hinduisté, poté muslimové a křesťané. Na jedné z večeří se dovídám, že v této oblasti dokáží spolu vycházet a žít v harmonii.) 

S Thomasem vyrážíme na kolo, aby mi ukázal cestu ze školy do Golaghatu, a já mohl sám cestovat. Jedná se asi o 8 kilometrovou vzdálenost. Také navštěvujeme vesnickou mši a ženy mi na přivítanou tancují a muži nabízejí židli, přinášejí větrák, nu a zkrátka mě tu všichni berou jako nějakého poloboha a těší je, když mi mohou posloužit.  

Otec Dilip z Golaghatu mě jeden den bere do města "Jorhat" jeho jeepem a do cesty se nám plete kdecos. Ostatně, můžete se podívat sami! :-)


V Jorhatu vystupuji z jeepu a v úžasu se rozhlížím kolem. Poprvé zažívám na vlastní kůži ruch velkoměsta v roli chodce. Je to úplně jiný svět než který jsem doposud znal. Ohromen procházím ulicemi. Všichni na mě koukají, jako kdybych spadl z Marsu a někteří mě prosí o společné foto.


Obecně v mé oblasti působení (schválně neříkám v celé Indii, protože Indie není všude stejná) nejsou velká obchodní centra jako u nás, nýbrž spousta menších stánků se zbožím, ve větších městech obchůdky v budovách. U jednoho takového stánku jsme strávili třeba 40 minut vybíráním zboží. Co tak pozoruji, tak tempo je tu (až na dopravu) o dost pomalejší, než jsem zvyklý. Nikdo se nikam nežene, autobusy mají 3 hodinová zpoždění, když se domluví schůzka na čas, přichází se až o 4 hodiny později nebo vůbec, pohoda.

Od laskavého studenta Džeie se dovídám o životě v této oblasti. Říká mi, že lidé jsou tu sice přátelští, ale starají se jen sami o sebe a navzájem si jich většina nepomáhá. Nemají plány do budoucna. Žijí ze dne na den. Chybí jim také motivace a energie na práci. Nedostatek energie vyplývá zřejmě z chabé stravy. Když nemusí, tak nepracují a jen tak lenoší. Za tvrdou manuální práci se tu dostává minimální plat a mnohdy se i vyplatí žebrat na ulici. 

1. října se bude v Golaghatu konat velká výroční oslava, kde také budu představen. Už se tu teď chystají přístřešky z bambusů a má přijít až 3000 lidí. Kuřata se tu zabíjejí ve velkém. Na nějaký welfare se tu moc nehraje. Kluci vezmou pištící kuřata za křídla, klackem je praští do zátylku a tak je omráčí. Poté je ponoří do vařící bublající vody na ohni a oškubou je. 

S kuřaty se tu nepářou...
S kuřaty se tu nepářou...


Také se na oslavu nacvičují tance. K jednomu jsem se přichomítnul.  


Po oslavě se opět ozvu. Zatím ahoj a držte mi palce! 😊